Theo Andrease Kämpfer - absolventská práce


Vážná hudba v první polovině století


Už v 19. století byla hudba různých skladatelů dosti odlišná. Ve 20. století se heterogennost ještě zesílila. Ve vážné hudbě byly uplatňovány všechny stylové druhy. Například hudební styly evropské historie, jazz a mimoevropská hudba. Pojem Avantgarda [avä´gard] (franc. Předvoj) všeobecně zahrnuje zástupce uměleckých proudů, kteří překonají předávané způsoby vyjádření a formy a zahájí nové proudy. V hudbě existují podle této definice avantgardisté ve všech dobách (Camerata di Florentina, Beethoven, nebo Wagner). Tento pojem se však v hudbě skoro vždy spojuje s dobou po 1900 a především pro skladatele po roce 1950. Kvůli tomu, že bylo tolik různých skladatelských stylů, narostly rozpory mezi jednotlivými skupinami, většinou mezi přívržencemi moderny a tradiční hudby. V první polovině 20. století skladatelé vlastnili, stejně jako v předchozích stoletích, osobitý styl. Charakteristické je, že skladatelé ve 20. století často prošli drastickými změnami svého stylu. Např. Stravinskij, Strauss, Hindemith, Schönberg, Stockhausen a Penderecki.

Geografická odlišnost (platí pro celé století). Ve vážné hudbě byly velké rozdíly mezi národy. Ve Velké Británii, v Americe a ve skandinávských zemích byla výrazně tradičnější a populárnější, než ve střední Evropě.

Soudobá vážná hudba je méně populární (platí pro celé století). Umělecká hudba před rokem 1900 byla často poslouchači odmítána, pro své příliš odvážné novinky. Příklady jsou díla Bacha, Mozarta a Beethovena. Ve 20. století se to v hudbě známých skladatelů stalo mnohem častějším jevem. Vážná hudba byla všeobecně méně populární než před rokem 1900.

Vztah mezi komplexností, populárností, materiálem a vlivem. U skladatelů se dají odlišit tyto aspekty: diferenciace hudby, popularita, používání nového materiálu, vliv na dějiny hudby. Popularita děl před rokem 1900: Všeobecně jsou díla, která byla ve své době směrodatná pro vývoj hudby, známá i dnes. Popularita děl od roku 1900 až do roku 1950: Skladatelé, kteří píší tradičním způsobem a s velkou komplexitou, jsou obecně známi, i když méně, než v předchozích stoletích. Ale ve 20. století vznikla díla s nejvyšší komplexitou, jenž měla vliv na vývoj vážné hudby, ačkoliv byla málo populární.

Druhy, které byly ve 19. století převzaty, měly často silnou modifikaci. Také vznikly některé nové druhy, jako např. filmová hudba. Známí skladatelé zřídkakdy psali církevní hudbu. Důvod, totiž že zeslábl vliv skupin jako jsou rodina, církev, škola a stát, jsem již vysvětlil pod titulem Všeobecné novinky 20. století. S dosud používanými formami skladatelé pracují jen ojediněle. Nevznikly žádné nové formy jako v předchozích staletích. Pevné formy, vícevěté a také jednověté, ztratily na významu nebo byly používány volněji, i vzhledem k harmonii. Hlavní věta v sonátové formě byla v první polovině ve 20. století ještě významná, ale postupně ztratila na důležitosti. Často se využíval sled forem, kdy se seřadily části od sebe oddělené, přičemž se objevily při opakování v pozměněné podobě. Všeobecně se méně opakovalo. Už ve 19. století byla opakování ve velkých i v malých formách vzácná a rozhodně méně jasná než v předchozích stoletích. Ve 20. století se tento směr utvrdil. Repríza byla málo používaná, ale když ano, tak často ve spojení s výraznými změnami, například v metru. Forma je méně zřetelná. Potvrdily se směry z 19. století, které rozmazaly pauzy a taktové skupiny. Vážná hudba ve 20. století je značně méně předvídatelná, hlavně v melodice a v používané harmonii.

Skoro všechny hudební atributy byly ve 20. století všeobecně složitější, což ztížilo přístup k hudbě a zmenšilo její popularitu. Pro některá díla je potřeba zvláštní posluchačský přístup. Vážná hudba ve 20. Století se odhaduje lépe přes analýzu, která se tím pádem taky stala důležitější, než v předchozích stoletích. Pro hudbu po roce 1950 nejsou vyjádření skladatelů ke skladbám vždy pomocí k pochopení.

Převážně francouzský směr impresionismus se taky uplatnil v hudbě. V malířství šedesátých let 19. století se pod tímto pojmem rozumí nový směr, který se rozšířil po celé Evropě a který trval až do doby přelomu století. Znaky jsou: nejasné obrysy, exteriéry a hlavně krajiny. Impresionistická hudba je hudba desetiletí kolem roku 1900. Občas se ten pojem rozšíří na úseky hudby Richarda Wagnera. Že je impresionistická hudba hudbou, která zobrazuje vnější věc, je problematický názor, protože u každé programní hudby to tak je. Pojem impresionismus je celkově v hudební vědě sporný. Společné s malířstvím je, že v hudbě nejsou jasné obrysy: slabé pulsy a nefunkčnost taktu, málo napětí a často nejasné kadence, používání církevních tónin a celotónové stupnice, často pentatoniky, čtyř a pětizvuků po terciích, které často nevypadají jako disonance ale jako konsonance, paralelismy. Někdy třpytící dojem pomocí tremola, arpeggio nebo glissando a často nejasné téma. Preferují se hebké zvuky a málo se uplatňují žesťové dechové nástroje. Hudba je nepatetická, občas se statistickým charakterem. Dává se přednost mimohudebním (programním) názvům, i v případě instrumentálních skladeb. Díla od Clauda Debussyho (například Voiles), Sergeje Rachmaninova a některá od Maurice Ravela se dají pojmenovat jako impresionistická.

C. Debussy
S. Rachmaninov

Pod pojmem predeterminace se rozumí postup, při kterém se před skládáním formuje hudební materiál. Muže se to vztahovat na tóny, které budou použity (mody), na řady tónů podle výšek(dvanáctitónová hudba) nebo na řady podle více parametrů (seriální hudba). Dvanáctitónová hudba byla ve 20. století významná skladatelská novinka. Po jejím vzniku ji Schönberg a jeho žáci často používali. Tento nový vynález ještě po roce 1950 využívalo mnoho skladatelů, například Stravinskij. Dvanáctitónová hudba byla základ pro seriální hudbu. K porozumění dvanáctitónové hudby je významný skladatelský vývoj jejího vynálezce Arnolda Schönberga a jeho žáků Albana Berga a Antonína Weberna na začátku 20. století. Schönber, Berg a Webern jsou označováni jako Vídeňská škola .Taky se používá název Druhá vídeňská škola. První vídeňská škola je skupina skladatelů mezi rokem 1730 a 1780. Suita pro klavier Op. 25 je první skladba Schönberga, která je skládána pouze dvanáctitónovou řadou.

V dějinách vážné hudby se dá za přelom považovat rok 1910. Někteří skladatelé převážně z Vídeňské školy používali poprvé atonalitu, jeden z nejdůležitějších nových prvků 20. století. Taky vznikl expresionismus. Ve Francii expresionismus nebyl, v roce 1910 zde není poznat žádná jasná změna. Přelom ve vážné hudbě je tím pádem jiný, než byl kolem roku 1600 a 1730, kdy se změnil styl skladatelů v celé Evropě. Pod pojmem expresionismus se rozumí proud, který se objevil v celém umění ve střední Evropě, hlavně v Německu a trval až do dvacátých let 20. století. Znaky jsou: používají se velice silné výjevy jako strach, hrůza, děs a hrozba a rozpustily se tradiční principy forem. Expresionismus zasahuje do výtvarného umění, literatury, hudby, filmu, a také stylu inscenací. Tím pádem to bylo společné hnutí všech umění, což se stane málokdy. Expresionismus vyjadřuje lidské city před, během a po první světové válce. Silná vyjádření, často groteskní charaktery, ostré disonantní a atonální harmonie, nezpěvná melodika, extrémní překvapující změny v dynamice, složitá a občas beztaktová rytmika, rozšíření lidského hlasu o křik a šepot; takto se vyjadřuje expresionismus v hudbě. Hudební expresionismus je první umělecký směr, jehož zaměření není krása. Důležití představitelé byli skladatelé z Vídeňské školy Alban Berg a Schönberg. Taky Alexandr Nikolajevič Skrjabin, raný Béla Bartók, Paula Hindemitha a Igora Stravinského.

A. Schönberg

Pod futurismem se rozumí proud, který vznikl v Itálii a uplatňoval se v celém umění. Znaky jsou: radikální změny všech tradičních forem a oslava moderních průmyslových technologií, rychlosti a války. Podle manifestu by se měly v hudbě uplatňovat zvuky z průmyslu. Provedení idejí bylo ale nedostatečné.

Dadaismus byl všeobecný umělecký směr ze Švýcarska od roku 1916 až na konce dvacátých let. Společné znaky byly: nediferencované chování, nesouvislá deklamace zvuku, slabik a slov, koláž atd. a smát se tradičním občanským kulturám.

Konec první světové války přinesl do Evropy jasné změny v hudebních skladbách. Tyto změny byly velmi silné tam, kde předtím byl rozšířen expresionismus. Potom, až do roku 1950, vzniklo málo skladatelských novinek. Groupe des Six (franc.: Pařížská šestka) se označuje skupina skladatelů, kteří byli proti německé hudbě, hlavně proti Wagnerovi, a požadovali pro francouzskou hudbu jednoduchost, jasnost ve výrazu a nepatetičnost. Byli to Erik Satie, Germaine Tailleferre, Arthur Honegger, Darius Milhaud, Francis Poulenc, Georges Auric a Louis Durey.

Pojem neoklasicismus má různé významy. Dále je neoklasicismus používán jako hudební proud ve střední Evropě od roku 1920 až na začátek padesátých let pro skladby, které mají jasné elementy hudby 18. století. Občas to bylo v karikované formě. Způsoby neoklasicismu byly různé. V několika dílech byly převzaty celé partitury předchozích dob a moderními způsoby proměněny hlavně harmonicky a také rytmicky. Na druhé straně se používaly jen tradiční principy forem. Neoklasicistické snahy existovaly už před rokem 1920, a to hlavně ve Francii. Za jednoho z hlavních představitelů neoklasicismu, který taky napsal první skladbu té doby (balet Pulcinella), se považuje Igor Stravinskij. Mnoho

evropských skladatelů napsalo během dvacátých až čtyřicátých let neoklasicistické skladby. Známými jsou: Sergej Prokofjev: Sinfonie classique (Klasická symfonie) a Ferruccio Busoni. Paul Hindemith používal skladatelské principy baroka.

Říjnová revoluce v roce 1917 v Rusku je taky významná událost v dějinách hudby. Na jedné straně se diskutovalo a realizovalo nové chápání umění a na základě toho se Rusko v dvacátých letech stalo centrem evropské avantgardy v několika uměleckých oblastech. Na druhé straně byla poprvé v dějinách evropské hudby učiněna potrestání proti občanské nebo tzv. občanské dekadentní hudbě a vznikly výhrady vzhledem k náboženské hudbě. Rozvinula se idea socialistického realismu. Pojem vznikl až ve třicátých letech. Požadovalo se, aby umění bylo srozumitelné pro lidi a uplatňovalo ideje socialismu a tradic. Mnozí skladatele se zúčastnili aktivně diskusí o nové umění. Někteří se bránili předpisům a emigrovali. Například Stravinskij a Rachmaninov.

Mnoho skladatelů první poloviny 20. století využilo materiál lidové hudby. K nejznámějším patří Béla Bartók, Zoltán Kodály a Sándor Veress z Maďarska, z českých skladatelů pak Leoš Janáček a Bohuslav Martinů. Stravinskij používal ve své rané tvorbě ruskou a baltskou lidovou hudbu. Dále ještě Vaughan Williams z Velké Británě a Manuel de Falla ze Španělska. Bártok a Kodály objevili mezi farmáři lidovou hudbu, písně a tance, které ještě nebyly ovlivněny západní kulturou. Tito skladatelé je zapisovali a potom taky fonograficky zaznamenávali.

B. Bártok

Hlavně v prvních poválečných letech se v evropské vážné hudbě objevily elementy ragtimu a populární hudby ovlivněné jazzem, a to ve všech jejích oblastech. Od roku 1930 se tento trend zeslabil. V Severní Americe, odkud pochází afroamerická lidová hudba a jazz, se jmenované styly častěji zahrnuly do vážné hudby. Skladatele, kteří psali v tomto duchu byli např.: Stravinskij, Weill, Křenek, Hindemith Gershwin, Bernstein.

Vážná hudba v druhé polovině 20. století


Zlom ve vážné hudbě po druhé světové válce je dosti významný. Velice důležitý byl rok 1950, protože v té době vznikla v avantgardě rozhodující novinka, elektroakustická hudba (1949 / 1951) a seriální hudba (cca. 1950). Už před druhou světovou válkou byly různé elektrické a elektronické zvukové zdroje, ale používaly se jako tradiční nástroje. Další novinkou byla aleatorika která se rozšířila v Evropě na konci padesátých let. Nikdy předtím nebyly ve vážné hudbě tak radikální změny. Ale zlom v padesátých letech byl podobně jako zlom v roce 1910 odlišný než v minulosti, protože se nevztahovaly na celou hudební tvorbu. Jako vnější znaky se dají považovat roky úmrtí Richarda Strausse (1949) a Arnolda Schönberga (1951).

Po druhé světové válce se objevil hlavně v Německu velký zájem o moderní hudbu, která byla zakázaná ve Třetí říši. Všeobecně vládla touha poznávat a tvořit něco nového. Díky té situaci vznikla po roce 1945 ve střední Evropě relativně jasná a od jiných skladatelů odlišná avantgarda. Byli to muzikanti, kteří se narodili mezi rokem 1920 a 1930, například Stockhausen, Nono a Boulez. Už ve svých mladých letech začínali psát v úplně novém "jazyce zvuků" bez toho, že by předtím napsali pozoruhodné dílo v tradičním stylu. Avantgarda trvá až do šedesátých let. Pak začíná pomalu mizet hranice s tradičními skladateli.

Hudba po roce 1950 byla ještě různorodější než hudba v první polovině 20. století. V dnešní době se komponuje vážná hudba v dur moll tonalitě a na druhé straně také hudba, která nemá ani jeden tradiční tón a je složená pouze ze zvuků. Střetnutí mezi přívrženci různých hudebních stylů existovalo také po roce 1950, a bylo dost silné hlavně mezi avantgardou a tradičními skladateli, ale také ve vlastních řadách avantgardy. Od roku 1970 spory postupně zmizely. Osobitost byla u avantgardy méně vyhraněná než v předchozích letech, což samozřejmě nevylučuje, že i u avantgardy se vyskytovali autoři s osobitým stylem.

První centrální novinkou u avantgardy byl serialismus, respektive seriální hudba. Vznikla z ideje vytvořit úplně novou hudbu, kde se ztrácí každá stopa tradiční řeči v hudbě jako jsou melodie, motiv, motivické a tématické práce, expresivita, harmonické napětí a uvolnění, homofonie, polyfonie. Tomu měla napomoci dvanáctitónová hudba. Seriální hudbou se rozumí hudba, u které není jen výška tónu, ale také minimálně jeden další hudební atribut (např. trvání tónu, hlasitost atd.) předem vytvořen řadou. K řadě výšek tónů ve dvanáctitónové hudbě se například v seriální hudbě přidává řada délek tónů, ke kterým jsou přiděleny v průběhu skladby tóny. Předběžně vytvořené atributy se nazývají v seriální hudbě parametry. Dnes se všeobecně rozumí pojmu parametr hudební atributy jako jsou výška tónů, délka tónů, hlasitost, zvuková barva, světlost. Občas i složitější atributy jako forma, hustota, harmonie atd. V seriální hudbě si vybírá skladatel parametry, které chce regulovat a vytváří z nich řadu. Není to mechanická práce, nýbrž tvůrčí činnost. Seriální hudba byla praktikována početnými avantgardními skladateli cca. do roku 1958, potom jejich počet začal ubývat. Seriální hudba jako aktuální avantgardní skladatelská technika byla nahrazena aleatorikou a částečně tzv. plochovou kompozicí tónu. Seriální forma myšlení trvá až do dneška. Nejdůležitější skladatelé seriální hudby byli: Karlheiz Stockhausen, Pierre Boulez, Luigi Nono, Ernst Křenek, Bruno Maderna, Iannis Xenakis a Bernd Alois Zimmermann.

P. Boulez

Často se užívá pojmu serialismus jako označení pro avantgardní hudbu v padesátých letech minulého století. Následující doba se občas nazývá Postserialismus.

Elektroakustickou hudbou se rozumí vážná hudba, která částečně nebo úplně zaznívá z reproduktorů. V druhé polovině 20. století u mnohých skladatelů vážné hudby najdeme v partituře zvuky, které znějí pomocí reproduktorů. Přechod z čisté vokální a instrumentální hudby k elektroakustické hudbě je plynulý. Také je možno mluvit o hudbě s elektroakustickými elementy. Důležitá novinka elektroakustické hudby je, že se zřídkakdy vyskytují tóny nebo akordy. Tím se zásadně odlišuje od předchozí hudby. Vliv na avantgardní, čistě vokální a instrumentální hudbu byl velký a vedl k tomu, že i tam vznikalo stále více skladeb bez tónů a akordů. V první letech po roce 1950 byly v Evropě dva druhy elektroakustické hudby. V Paříži tzv. musique concr?te (rozvinul Pierre Schaeffer) a v Kolíně nad Rýnem (kde působil Karlheinz Stockhausen) tzv. elektronische Musik.

K. Stockhausen

Značná část avantgardní vážné hudby od roku 1950 je charakterizována aleatorikou a improvizací, které si jsou příbuzné. Aleatorika se vztahuje na velkou i na detailní formu. Byla hlavně ovlivněna Johnem Cagem (1912-1992) a jeho myšlením. Aleatorická hudba je vážná hudba po roce 1950, u které skladatelé používali nesystematické náhodné operace a která z velké části nemá přesnou notaci. To vede k tomu, že náhoda hraje velmi důležitou roli. Aleatorika je chápána jako princip pro používání náhod ve skladbách a provedeních. Je v Evropě rozšířena od konce padesátých let. Improvizace je, když je ve skladbě značná volnost pro interpreta, který při provedení dělá rozhodnutí, u kterých hraje náhoda nepatrnou roli. Aleatorika a improvizace se překrývají. Způsoby aleatoriky jsou vysoce rozdílné. Existují skoro všechna odstupňování míry náhody. Od lehkých forem neurčitosti až k téměř úplné volné interpretaci skladeb. Obvykle se používají následující principy. Některé nebo všechny hudební znaky skladby jsou dané jen přibližně. Většinou graficky a zřídkakdy textem. Počet a druh nástrojů nejsou nebo jsou jen přibližně definovány. Trvání jednotlivých částí nebo celé skladby není jasně ustáleno. Skladba může zaznít celkově nebo jen částečně. Sled stanovených úseků je libovolný. Tato forma aleatoriky se nazývá velká. Je to otevřená a mnohoznačná forma. Tempo je libovolné. Ve vícehlasé skladbě jsou dané výšky tónů a přibližná rytmická struktura jednotlivých hlasů. Tím, že není dáno tempo, nemůže být předem určeno jasné souznění hlasů.

V padesátých letech se rozlišuje mezi dvěma druhy aleatorik. Jedna severoamerická a jedna ve střední Evropě. V Americe vznikl na začátku padesátých let druh aleatoriky, silně ovlivněný Johnem Cageem, u kterého byla velice důležitá náhoda při tvoření skladeb. Ovlivněna Cageem, ale hlavě jako protiproud, vznikla v Evropě seriální hudba, jejímiž tvůrci byli Boulez a Stockhausen. Pro ně náhoda nebyla tak důležitá a směřovali hlavně k interpretaci. Oba směry se časem vzájemně propojovaly. Hudba této doby je s ohledem na diferenciace (různost) velice heterogenní. Důvodem je mimo jiné aleatorika. Občas mají díla jednoho skladatele různou komplexitu.

Názor, že to, co je umění musí mít určitou složitost, už neplatí. Účelná diskuse může být na téma diferenciace hudby. Těžko se ale mluví o tom, jestli skladba je umění. Hudební práce jako je aleatorika nejsou dokončená díla, skladatelé nechtěli svá díla jednou provždy uzavírat. Zahrnutí náhody v aleatorice bylo rozhodujícím měřítkem pro zeslabení diferenciace. Skladatelé často už nejsou profesionálními instrumentalisty, jak tomu bývalo před rokem 1950, a to samozřejmě ovlivnilo i jejich kompozice. Hudební literatura a tisk o současné vážné hudbě se často brání kritice. V rozhlase se někdy bez komentáře vysílá diferencované vedle úplně nediferencovaných skladeb. Poslouchač se tím pádem těžko orientuje. Chybějící normy v oblasti estetické sféry souvisejí se ztrátou hodnot ve všech životních oblastech.

Mimo oblast filmové hudby se situace pro evropské skladatele v druhé polovině století změnila. Jsou všeobecně méně populární než byli skladatelé v první polovině století. Čím moderněji píšou, tím méně jsou ve své době známí. Několik skladatelů se tím, že psali málo diferencované a tradičně změřené skladby, stalo populárními: Arvo Pärt a Henryk Górecki, také skladatelé minimal music. 3. Symfonie Góreckého byla ve Velké Británii 1993 v Top Ten hitparádě. Otázka je, proč vlastně skladatelé stále píšou v moderním jazyce. Umělec samozřejmě poslouchá jeho vnitřní hlas bez toho, že by potřeboval důvody. Stejně můžu některé uvést. Evropská hudba už od středověku tvoří stále něco nového, což v jiných kulturách nebývá. Několik skladatelů věří, že musí tvořit něco originálního, něco, co ještě nebylo. Dalším důvodem pro moderní hudební jazyk je rozšíření výrazovosti hudby. Cílem několika skladatelů nebylo potěšení, ale otřes poslouchačů. Hudba má zobrazit zmatek doby a nevzbuzovat klamné zdání. V několika případech po roce 1950 je důvodem pro neobvyklé novinky provokace, kterou chtěli skladatelé v lidech vyvolat.

Od roku 1960 je velice rozšířená minimal music. Pod tímto pojmem se rozumí tonální směr hudby, kde skladby jsou složené z krátkých, většinou diatonických melodií anebo rytmických motivů (tzv. patterns). Opakují se v nepozměněné nebo lehce pozměněné formě a jsou při tom různě vrstvené přes sebe. Minimal music se rozšířila v polovině šedesátých let v Americe a v sedmdesátých letech taky v Evropě. Zásadní pro vznik minimal music byla nezápadní hudba, která má často podobné struktury jako minimal music. Hlavně hudba Afriky (jižně od Sahary), Indonésie a Indie. Předchůdci byly také experimenty s opakujícími motivy na audio pásech. Hlavními představiteli jsou Terry Riley, Steve Reich a Philip Glass. V Severní Americe je populární hlavně opera Einstein on the beach (1976), Satyagraha (1980) a Akhnaten (1984) Philipa Glasse. Také Glassova hudba k filmu Koyaanisqatis je minimalistická. Minimal music vykazuje mnoho prvků vážné i populární hudby a proto ji těžko můžem zařadit do jedné z těchto dvou kategorií. Některá populární hudba, například techno, bylo ovlivněno minimal music.

Po roce 1970 vznikla převážně díla v tradičním hudební jazyce a to jak od nové generace skladatelů, tak i od starší, včetně dosavadní avantgardy. Minimal music, jejíž harmonie je tradiční, vznikla už uprostřed šedesátých let. Tonalita byla znovu důležitým principem skladeb. Několik dřívějších avantgardních skladatelů psalo zase tonální skladby. Například Pendrecki a Pärt. I jiné hudební znaky jako melodie, rytmika a text byly znovu srozumitelnější. Vznikly opět jasně expresivní skladby. Více se používalo hudebních citátů. Zase se uplatnily tradiční druhy skladeb, jako smyčcový kvartet nebo symfonie. Často se tento sloh pojmenovává postmoderna. Vážná a populární hudba se velice přiblížily. Hlavně v elektroakustické hudbě se mnohé skladby těžko zařazují do jednoho z těchto stylů.

Existují různé pojmy pro jednotlivé hudební proudy po roce 1970, které se často překrývají. Neoexpresionismus zdůrazňuje sémantiku v hudbě.

Pod pojmem postmoderna se rozumí všeobecně myšlenkově historizující proud ve všech oblastech umění od roku 1970. Znaky jsou: používání heterogenního materiálu a stylů různých epoch a geografických prostorů v jednom díle nebo objektu. Heslo postmoderny je "Anything goes" (všechno je dovoleno). Postmoderna v hudbě znamená stylovou heterogennost, používáni citátů a koláž. Příklad pro postmoderní hudbu je skladba Sieben Worte od Sofia Gubaidulina.

Nová jednoduchost zdůrazňuje harmonii a jasnou strukturu.

Na západě žili v padesátých a šedesátých letech skladatelé kteří psali jasně politicky zaměřené skladby (Nono, Luigi Dallapiccola). Odkolonizování v druhé fázi války ve Vietnamu a narůstající sociální napětí vedlo k studentskému povstání v roce 1986, na což tyto skladby reagovaly. Na konci sedmdesátých let o politicky zaměřené skladby opadl zájem. Po smrti Stalina v roce 1953 se uvolnily cenzury v socialistických zemích. V roce 1956 se na mezinárodním festivalu moderní hudby, Varšavském podzimu, poprvé potkali západní a východní skladatelé.

Po roce 1950 byla vážná hudba znova ovlivněná jazzem. Hlavně v šedesátých letech. Rovněž se ve vážné hudbě objevily vlivy etnické hudby. Existují skladby, které jsou jí silně ovlivněny. Způsoby uplatňování byly různé. Od nástrojů, způsobů hraní (T?ru Takemitsu), rytmů (Oliver Messiaen), tónin, způsobů zpěvu, forem až k melodickému materiálu.

Jazzová hudba ve 20. století


Pod pojmem jazz se rozumí hudba, která vznikla kolem roku 1900 v Americe jako druh populární hudby, která se ale během století, díky stálému vývoji, dostala do umělecké hudby. Umělecká hudba je hudba s vysokou komplexitou. Jazzová hudba se rozlišuje od ostatní populární hudby tím, že improvizace hraje centrální roli a že se používá převážně čtyř a pěti zvuků. Jazzová harmonie vychází z dur moll tonality.

Ragtime je považován za první jazzový styl. Ragtime se hrál převážně na piáno a vznikl ještě před dixielandem ve městě Sedalia ve státě Missouri. Tam působil nejznámější skladatel ragtimu Scott Joplin. Tím je taky řečeno, že ragtime se komponoval a nebyl improvizován, ale swingoval. Dixieland vnikl po roce 1900 ve městě New Orleans. Tam žil velký počet černých otroků z Afriky, takže afroamerický podíl oproti ostatním městům byl větší. Jazz vznikl jako směs afroamerické hudby a evropské taneční, respektive pochodové, hudby. Stěhování afroamerického obyvatelstva z jihu na industrializovaný sever rozšířila jazzová hudba. Novým centrem se stalo kolem roku 1920 Chicago. Tady se také etablovali bílí muzikanti. K rozšíření jazzu taky pomáhala gramofonová deska. První nahrávka vznikla 1917 v New Yorku. Charakteristický pro oldtime jazz, jak taky bývá pojmenován styl té doby, jsou kolektivní improvizace. Repertoár je široký: pochody, ragtime a blues. Známými představiteli jsou: afroamerický trumpetista Louis Armstrong (1900-1971) a bílý trumpetista Bix Biederbecke (1903-1933).

Na konci hospodářské krize na začátku třicátých let vznikl v Americe swing. Byla to převážně big bandová hudba. Ojediněle vznikaly big bandy už na konci dvacátých let. Například Fletcher Henderson a Duke Ellington. Ve swingové éře se taky hodně uplatňovali býlí muzikanti. Znakem swingu jsou vedle promyšlených aranžmá taky rozšířená harmonie. Taky zpěv hrál ve swingu velkou roli. Swing byl ve své době aktuální populární hudbou a byl velice oblíbený. Známými big bandovými osobnostmi byli Fletcher Henderson (1898-1952, piano), Duke Ellington (1899-1974, piano), King of swing Benny Goodman (1909-1986, klarinet), Glenn Miller (1904-1944, pozoun) a Count Basie (1904-1984, piano). Známé saxofonisti jsou Coleman Hawkins (1904-1969) a Lester Young (1909-1959). Prosadily se zpěvačky Billie Holiday (1915-1959) a Ella Fitzgerald (1918-1997).

Pod pojem modern jazz se zahrnuje několik stylů od roku 1940. Zpravidla je rozdělen do bebop a cool jazzu a často dále do westcoast jazzu a hardbopu.

První styl modern jazzu je bebop který se jasně odlišuje od swingu. Bebop má hektický charakter, disonantní improvizace, používání zmenšené kvinty, synkopy na bicí, disonantní akordy a často velice rychlé tempo a tím se nehodí k tanci. Bebop vznikl v New Yorkských klubech v roce 1941. Tam se setkaly černí muzikanti na jam sessions, což znamená hrát bez zkoušky. Důvod pro vniku bebopu byl ten, že černí muzikanti se chtěli odlišit od swingové hudby, převážně hrané bělochy. Důležitými představiteli jsou: Charlie Parker (1920-1955, saxofon), Dizzy Gillespie (1917-1993, trubka) a Miles Davis (1926-1991, trubka).

Znakem cool jazzu je chladný, ne na hot intonation orientovaný způsob hraní. Šetrné používání bicích nástrojů, méně synkop než v bebopu, diferenciální formy a aranžmá a strukturace improvizace jsou další znaky. Poprvé se to ukázalo ve způsobu hraní Milese Davise. Obsazení kapel bylo mnohotvárné, často větší než předtím a do kapel se dostaly dosud neobvyklé nástroje, kterých se využívalo v aranžmá a v sólech. Například hoboj, fagot a lesní roh. Cool jazz byl v Americe, kde vznikl, ekonomicky bez úspěchu. Uznán byl v Evropě, hlavně ve Velké Británii, Skandinávii a Německu. Známými osobnostmi jsou: Lennie Tristano (1919-1978, piano), Miles Davis (1926-1991, trubka) a skupina Modern Jazz Quartett, která existovala od roku 1951 až do roku 1971.

Charakteristický pro free jazz je volná tonalita nebo atonalita. Jinak jsou skladby ve free jazzu stylistické a mnohotvarné. Ve free jazzu se nejen improvizuje, ale taky skládá. Nový styl byl pojmenován podle desky Free Jazz od Ornette Colemana (1960). Byl původně silně ovlivněn afroamerickými muzikanty a rozšířil se rychle po celém světě. Několik černých muzikantů se angažovalo i politicky, hlavně pro rovnoprávnost rasy. To se odrazilo v titulu desek nebo věnování písniček jako například Freedom Jazz Suite od Sonnyho Rollinse. Další známí představitelé jsou: John Coltrane (1926-1967, saxofon), Ornette Coleman (*1930, saxofon) a Cecil Taylor (*1933, piano).

Fusion music je směs jazzu a rocku a je proto taky pojmenována jako jazz rock a někdy i jako electric jazz. Charakteristické je binární cítění, což vychází z rockové hudby. Taky rockové doprovody na bicí, používání elektricky zesílených nástrojů, jako kytara a keyboard, virtuózní sólisté a hlasitá vystoupení jsou dalšími znaky. Fusion music si našla široké publikum. Významné pro vznik fusion music bylo hudební album od Milese Davise Bitches Brew z roku 1969. Známými představiteli jsou: Miles Davis, John McLaughlin (*1942, elektrická kytara), Carlos Santana (*1947, elektrická kytara), Herbie Hancock (*1940, piano) a Chick Corea (*1941, piano).

Jazzová hudba posledních desetiletí 20. století je charakterizována tím, že vznikly revival bands (obnovení) a mnohotvarné styly, což může byt chápano jako postmoderna. V sedmdesátých letech vzniklo minimálně šest směrů: Tendence k evropské romantické komorní hudbě. Nejednou vznikla nedoprovázená sóla a skladby pro dva nástroje. Často bez basy a bicích. Jazz je okrášlen. Hudba nové generace free jazzu. Středem byl pianista Muhal Richard Abrams, který založil sdružení muzikantů AACM (Association of the Advancement of Creative Musicians). Free jazz sedmdesátých let je blíž afroamerickým kořenům a tím pádem je taky jednodušší a s jasnějšími strukturami. Překvapující návrat swingové hudby. Objevují se mladí muzikanti, kteří vypadají, jako by hráli rock nebo fusion, ale ve skutečnosti dělají hudbu, která připomíná mistry swingové éry. Příkladem je saxofonista Scott Hamilton. Ještě více překvapující a návrat šířící měl bebop. Iniciátorem byl tenor saxofonista Dexter Gordon. V novém bebopu se zpracovávají všechny předchozí nové styly. Vedle Dextera Gordona byli známí taky Barry Atlschul a Oliver Lake. Tak, jak si černí muzikanti z AACM vzpomenuli na vlastní kořeny, tak to taky dělají i evropští muzikanti. Někteří hledají identitu v tradici evropské vážné hudby, jiní v evropském folklóru a jiní zase v mimoevropských kulturách. Pozvolný vznik nového typu muzikanta, který pracuje s hudbou jazzovou a rockovou a rovněž hudbou jiných žánrů.

Až do šedesátých let vyvíjel se jazz na jasné linii. Aktuální a naposled vyvinutý styl byl považován oproti všemu, co bylo dřív, nejen za nejnovější, ale také za nejvhodněji vyjadřující dobu. Od osmdesátých let je to jinak. Postmoderní jazz říká: žádný samotný styl nevysvětluje svět. Víra v rovnoprávnost všech hudebních stylů je základem postmoderního jazzu. Objevuje se neoklasicismus, který pracuje se všemi prostředky free jazzu a přeloží celou jazzovou tradici do moderního jazyka. Důležitými představiteli jsou: pianista Muhal Richard Abrams, saxofonista a flétnista Herny Threadgill, saxofonista David Murray, trumpetista Lester Bowie a basista Dave Holland. Protiproudem neoklasicismu je klasicismus. Pokračuje tam, kde skončil bebop revival ale nezabývá se free jazzem. Pracuje dál s výsledky klasického moderního jazzu. Klasicismus přinese obnovu hudebního řemesla v jazzu. Známí jsou: trumpetista Wynton Marsalis, saxofonista Donald Harris a Bobby Watson, trumpetista Terence Blanchard, pianista Mulgrew Miller, bubeník Jeff Tain Watts a basista Charnett Moffett.

Jazzová hudba v osmdesátých letech je vzrušující pro její nesmírnou mnohotvárnost. Styl je ten, že styl už nic není. Na druhé straně, překračování hranic stylů se stalo součástí jazzové hudby osmdesátých let, takže se samo stalo stylem. S vědomím bohatosti tohoto stylu a s vědomím, že je tento způsob hraní otevřenější než samotný styl, se jazz stal postmoderním. Víra v rovnoprávnost všech hudebních druhů a stylů v tomto případě je základem postmoderního jazzu. Určujícího pro jazzovou hudbu osmdesátých letech jsou tři aspekty: Jazz osmdesátých let přinesl intenzivní dialog s jazzovou tradicí. Postmoderní jazz tvoří jednota mnohosti různorodých stylistických prvků. Často nalezený princip postmoderní jazzové hudby osmdesátých let je shodnost neshodného. Umění citátů se stane rozhodujícím prostředkem v jazzu osmdesátých let.

Čím dál tím více se muzikanti nedají přiřadit k jen jednomu způsobu hraní. Je to překvapující kontrast oproti předchozím deseti letům, ve kterých všeobecně dominoval jeden styl a vedle něho bylo cítit maximálně ještě styly dva.

Muzikál


Pod pojmem muzikál (zkratka od musical comedy, nebo musical play) se rozumí scénický vokální druh populární hudby, u kterého tanec a mluvené dialogy bez hudby tvoří značnou část představení. Muzikál vznikl kolem roku 1900 v New Yorku z operet, pantomim, baletu, show a dalších druhů. Uvedení přesného času zrodu záleží na definici pojmu muzikál. Důležitými předchůdci byly operety od Sir Arthura Sullivana z Velké Británie, který společně s libretistou Williamem Gilbertem napsal mnoho ještě dneska ve Velké Británii a Severní Americe známých populárních děl. Nejznámější dílo je Mikádo z roku 1885. Stylistika muzikálu v dnešní době je mnohotvarná. Jsou v něm vlivy všech hudebních žánrů jako jazzová hudba, latinskoamerická hudba, rock a taky vlivy vážné hudby: operety a opery. Od začátku až po polovinu dvacátého století je možné zjednodušeně rozlišovat dva různé vývoje muzikálu. Jeden byl ovlivněn jazzovou hudbou a druhý má tradice v operetách, ale samozřejmě existují rozmanité směsi vývojů. Díla, která byla ovlivněna jazzovou hudbou jsou například od George Gershwina: Lady Be Good (1924), od Cole Portera: Anything Goes (1934). V tradici operet jsou díla od Jeromea Kernsa: Show Boat (1927), Richarda Rodgersa: Oklahoma! (1943), Frederica Loewesa: My Fair Lady (1956). Vznik rockové hudby v šedesátých letech měl velký vliv na muzikál. Vznikl hojný počet rockových muzikálů, oper a hudebně-scénických děl, které byly rockem ovlivněny. Nejznámější jsou Hair (1967) od Galt McDermota, a Rocky Horror Picture Show (1973) od Richarda O´Briena. Oba se staly díky zfilmování kultovními muzikály. Díla Andrew Lloyda Webbera jsou převážně ovlivněny rockovou hudbou. Například Jesus Christ Superstar a Cats. Muzikály mají sociálně kritický podtext. Občas se najdou i témata ze světové literatury, např. v muzikálu My Fair Lady, ale byly zpracovány i pohádky a taky biblické příběhy. Pro muzikály jsou charakteristické obrovské náklady na pódiové efekty, kulisy, světla a kostýmy. Muzikály se rozšířily taky díky jejich zfilmovaným podobám. Často je hudba ve zfilmovaných podobách jinak zaranžovaná a zpravidla napsaná pro větší orchestr, který hraje virtuózněji. Muzikály se obecně hrají na soukromých pódiích, narozdíl od vážné hudby, která se hraje ve státních koncertních objektech. Charakteristický pro vznik muzikálu je rozdělení práce mezi spisovatelem, textařem, skladatelem a aranžérem. Muzikáloví herci musejí ovládat řemeslo herců, zpěváků, tanečníků, a proto pro ně vznikly speciální školy. Na konci 20. století je i v populární hudbě poznat, že zpěváci musejí ovládat toto umění. Jsou to většinou chlapecké skupiny, například jako první New Kids On The Block, Take That a jiné.
Závěr


Často se setkávám s názorem, že pro hudbu 20. století se těžko najde výraz jako např. Baroko, Renesance atd., který by pojmenoval dobu takzvaného hudebně-stylového pluralismu. Možná je třeba počkat na dostatek časového odstupu, který nám určitě umožní pohlédnout na 20. století s faktory, které přinese další vývoj hudby. Podle mého názoru je 20. století stoletím emancipace bicích nástrojů neboli rytmu. "Šum jako barva zvuku byl ve vážné hudbě znám pouze díky bicím nástrojům. Snahy o rozšíření zvuku ve 20. století pomáhalo šumu k jeho prosazení. Šum se do umělecké hudby dostal třemi cestami: za prvé prostřednictvím bicích nástrojů, jejichž prostředky a působení byly stále rozšiřovány, za druhé se záměrem imitovat a ilustrovat stroje a technický rozvoj, za třetí spoluúčinkováním samotných strojů."

Podle mého názoru se ve 20. století přeceňuje význam populární hudby. Početná část obyvatelstva v minulých stoletích poslouchala, nebo měla přístup hlavně k lidové (folklórní) hudbě. V tom smyslu je populární hudba ve 20. století jakýmsi druhem lidové hudby a také ji v její funkci nahradila.

Je zajímavé, že ke konci 20. století se při oslavách v nejvyšší společnosti začíná objevovat populární hudba. Otázkou je, zda demokracie, spojená s kapitalismem, je pro hudbu všeobecně přínosem, když lidi s největšími finančními prostředky (což nemusí být vždy spojeno s vyšším vzděláním) můžou rozhodovat o nabídce hudby.

Použitá literatura - Berendt, Joachim-Ernst:Das Jazzbuch. Fischer, květen 1994 ISBN: 3-596-10515-3 - Navrátil, Miloš: Nástin vývoje evropské hudby 20. Století. Montanex, spol. s r.o. 1996 ISBN: 80-85300-26-5 - Nestler, Gerhard: Geschichte der Musik. Atlantis, květen 1997 ISBN: 3-254-08204-4 - Michels, Ulrich: dtv-Atlas Musik (Band 2, Musikgeschichte vom Barok bis zur Gegenwart). DTV, srpen 1997 ISBN: 3-423-03023-2 - Riede, Bernd: Vorbereitung auf das Abitur, Musikgeschichte des 20. Jahrhunderts. Manz, 2000 ISBN: 3-7863-4402-7