Z historie kontrabasu


Kontrabas vznikl v 16. století v Itálii z basových viol da gamba. Jeho přímým předchůdcem byly kontrabasové gamby, nazývané violoni. Nový nástroj musel dlouho čekat na uplatnění všech svých předností. Teprve v průběhu 18. století nahradil v orchestru v plném rozsahu hluboké gamby. Jako fundamentální nástroj se stal ve skupině smyčců nepostradatelným, jeho part se postupně osamostatnil, získal na pohyblivosti a závažnosti. Z té doby se datují počátky sólové hry. Vznikla původní hodnotná kontrabasová literatura, mezi jejímiž autory najdeme kromě kontrabasistů i čelné tvůrce evropského hudebního klasicismu.

V pozdější době nalezl kontrabas uplatnění prakticky ve všech hudebních žánrech. Výborné hráčské výkony současných interpretů, odkrývající nové výrazové možnosti nástroje, budí zaslouženou pozornost soudobých skladatelů, jimž poskytují impulsy k nové tvorbě.

Nejvýznamnějšími kontrabasisty minulosti byli Domenico Dragonetti (1763 - 1846), Giovanni Bottesini (1821 - 1889) a Sergej Kusevickij (1874 - 1951). Pražská konzervatoř byla první neitalskou konzervatoří, na níž se začalo - již v roce 1811 - vyučovat hře na kontrabas. Uvážlivou koncepční prací položil hned její první profesor Václav Hause (1764 - 1847) základy české kontrabasové školy, jejíž význam brzy přerostl regionální rámec a zásadním způsobem ovlivnil vývoj kontrabasové hry v řadě evropských států, zatímco jinde se uplatnil vliv italské a francouzské školy, odlišné především v držení smyčce. Z českých kontrabasistů, působících pedagogicky v cizině, byl nejvýznamnějším František Šimandl (1840 - 1912), profesor vídeňské konzervatoře, jehož etudy patří dosud k nejlepším. Na začátku našeho století působil na pražské konzervatoři František Černý (1861 - 1940), autor Moderní kontrabasové školy.

Tvarově si mistrovské kontrabasy uchovaly některé znaky starých viol (plochá zadní deska, jednoduché tvarování lubů apod.), zatímco jiné nástroje se v různé míře přizpůsobily houslovému tvaru. Dnes se používá čtyřstrunných kontrabasů, laděných v čistých kvartách - E1, A1, D, G. V symfonických orchestrech bývá ale jeden nástroj pětistrunný s přidanou spodní strunou C. Pro lepší čitelnost se part nástroje notuje o oktávu výš než zní. K sólové hře se používá scordatury, tj. přeladění nástroje o tón výš.